Model kulového uzávěru z 93 dílů, který jde otevřít a zavřít

Zadání

Zákazník vyrábí průmyslové armatury a potřeboval kus na stánek. Ne vitrínu, ale model, na kterém jde ukázat, co je uvnitř a jak uzávěr pracuje. Obchodník ho postaví na stůl, návštěvník si osahá mechanismus, večer se to zabalí a jede se na další výstavu.

Modrá měla sedět s firemní barvou. Že budou spoje vidět, zákazníkovi nevadilo. Termín tři týdny.

Proč nešlo model jen poslat do tiskárny

Data byla kreslená pro odlitek. Byly v nich šrouby, matice a technické detaily, které při tisku nedávají smysl — kus by se tiskl zbytečně dlouho a stejně by nedržel tam, kde má. Celý model se proto musel překreslit.

K tomu rozměr. Do tiskárny se vejde díl 340 × 320 × 340 milimetrů, model má přes půl metru — dělit se musel tak jako tak. Rozdělením ale vzniklo 93 dílů a každý spoj je místo, kde se může nasčítat odchylka. Jeden díl vytiskneme s přesností kolem dvou desetin milimetru. Když jich na sebe navážete dvacet, není to dvě desetiny.

Skládali jsme od středu ven

Nabízela se cesta, která vypadá rychleji: vymodelovat všech 93 dílů, pustit tiskárny naplno a složit to na konci dohromady. U sestavy téhle velikosti je to past. Kdyby na konci něco nelícovalo, nepředělá se jeden díl — vynutí si úpravu sousedního, ten dalšího, a najednou se tiskne půlka modelu znovu.

Šli jsme proto od středu k okrajům. Vymodelovali jsme skupinu dílů, vytiskli ji, složili a změřili. Když se ukázalo, že spoj má o kus větší vůli, než jsme čekali, započítali jsme to rovnou do dílů, které přišly na řadu potom. Pak zase tisk, změřit, upravit — a takhle až ven k rámu a madlům.

Spoje drží vlastní čepy a spojky, které v původních datech nebyly — navrhli jsme je tak, aby se díly daly složit jen jedním způsobem a samy se srovnaly do polohy. Lepilo se transparentním epoxidem: model má devět kilo a obyčejné vteřinové lepidlo by na takové plochy nestačilo.

Několik dílů jsme přetiskli a patří to k věci: dvakrát se při zkoušce ukázalo, že vůle, kterou jsme přidali, je pořád malá. Pokaždé to ale byl jeden díl, ne celá etapa. Přesně kvůli tomu se to takhle dělá.

Otáčení bez ložiska, ale s pojistkou

Model měl na stánku fungovat — vzít za páku a otočit o devadesát stupňů. Ložisko jsme dovnitř nedávali. Neotáčí se tisíckrát denně, jen několikrát za den na veletrhu, a na to kluzné tištěné plochy stačí. Doplnili jsme dorazovou pojistku, aby se páka zastavila přesně v poloze, kde má uzávěr zavřeno. Bez ní by se dala protočit dál a celá ukázka by přestala dávat smysl.

Modrá je z filamentu, ne z laku

Barva je barva materiálu. Nic se nebrousilo, netmelilo ani nelakovalo — a je to záměr, ne šetření. Povrchová úprava plochy takhle velkého kusu by stála víc než celý tisk a zákazník potřeboval model odprezentovat, ne vystavit v galerii. Že spoje zůstanou vidět, jsme si řekli dopředu.

Jak se to doveze, jsme věděli až v půlce

Když jsme zakázku naceňovali, nevěděli jsme, jak model pojede. Počítali jsme s paletou nebo bednou, ale u kusu, který nikdo z nás předtím nedržel v ruce, se to pořádně pozná až ve chvíli, kdy je půlka hotová a je vidět, kde je křehký.

Nechali jsme si vyrobit bednu z OSB desek, model do ní zafixovali, vypolstrovali ho a přidali dvě madla, aby se s tím dalo hýbat. Madla jsme vytiskli. Zásilka šla nejdřív k zákazníkovi do Česka a odtud měla pokračovat dál do zahraničí — balení muselo vydržet víc než jednu cestu.

Výsledek

Devadesát tři dílů, devět kilo PLA, průměr 56 centimetrů. Tři týdny od převzetí dat po zabalenou bednu, cena 56 000 korun bez DPH. Model se otevírá a zavírá, unese manipulaci na stánku a nemá jediný lakovaný centimetr.

Přenositelné je na tom hlavně to rozhodnutí na začátku. U každé sestavy, kde na sebe díly musí lícovat, platí totéž co tady: příprava a postupné ověřování jsou větší část práce než samotný tisk. Když se přeskočí, zaplatí se to na konci — a to už je pozdě.